Bohoslužby Dejvice 5.4. 2020 - Květná neděle
Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.
Vítejte na bohoslužbách Květné neděle slovem Ž 8: Hospodine, Pane náš, jak vznešené je tvoje jméno. Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil: Co je člověk, že na něho pamatuješ. (Ž 8, 1,4-5)
Píseň: 272 Jak vítati mám tebe
Ztišme se k modlitbě: Hospodine, Pane náš, není nikdo, kdo by se s Tebou mohl měřit, kdo by byl hoden převzít plnou vládu nad touto zemí. I ti, kdo se o to pokoušejí, stejně nakonec pohoří a musí udělat místo Tobě. Věříme, že je to tak správně, máme důvěru ve Tvé vedení a v to, že nás vedeš k dobrému cíli, ačkoli nás svírají i nepříjemné okolnosti. Vědomí Tvé moci nás povzbuzuje, že nás nebudou ničit a deptat trvale ani nemoc, ani bolest, ba ani smrt nás nesváže navěky. Chválíme Tě, Bože, za to, že osvobozuješ vězně, propouštíš zotročené, vyvádíš ze zoufalství. Když Tě vyznáváme jako Pána, vyznáváme také svou nedostatečnost, malost a selhání. Děkujeme, že pro nás máš odpuštění a povzbuzení, že když nás Tvůj Duch naplní, smíme radost z volnosti a vnitřní svobody zažívat i my, i když jsme navenek omezení. Vyznáváme, že je to něco nesamozřejmého a děkujeme Ti za to. Prosíme, dej nám svého Ducha, abychom se Ti nevzdalovali, ale naopak tento předvelikonoční čas dobře využili, a třeba k Tobě dokonce přiváděli i další tvé děti, své rodiny, přátele, známé. Amen.
Biblické čtení: Mt 21, 7-22
-
7Přivedli oslici i oslátko, položili na ně pláště a on se na ně posadil. 8A mohutný zástup prostíral na cestu své pláště, jiní odsekávali ratolesti stromů a stlali je na cestu. 9Zástupy, které šly před ním i za ním, volaly: „Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech!“ 10Když vjel Ježíš do Jeruzaléma, po celém městě nastal rozruch; ptali se: „Kdo to je?“ 11Zástupy odpovídaly: „To je ten prorok Ježíš z Nazareta v Galileji.“ 12Ježíš vešel do chrámu a vyhnal prodavače a kupující v nádvoří, zpřevracel stoly směnárníků i stánky prodavačů holubů; 13řekl jim: „Je psáno: ‚Můj dům bude zván domem modlitby,‘ ale vy z něho děláte doupě lupičů.“ 14I přistoupili k němu v chrámě slepí a chromí, a on je uzdravil. 15Když velekněží a zákoníci viděli jeho udivující činy i děti volající v chrámě „Hosanna Synu Davidovu“, rozhněvali se 16a řekli mu: „Slyšíš, co to říkají?“ Ježíš jim odpověděl: „Ovšem! Nikdy jste nečetli: ‚Z úst nemluvňátek a kojenců připravil sis chválu‘?“ 17Opustil je a vyšel ven z města do Betanie; tam přenocoval. 18Když se ráno vracel do města, dostal hlad. 19Spatřil u cesty fíkovník a šel k němu; ale nic na něm nenalezl, jen listí. I řekl mu: „Ať se na tobě na věky neurodí ovoce!“ A ten fíkovník najednou uschl. 20Když to učedníci viděli, podivili se: „Jak najednou ten fíkovník uschl!“ 21Ježíš jim odpověděl: „Amen, pravím vám, budete-li mít víru a nebudete pochybovat, učiníte nejen to, co se stalo s fíkovníkem; ale i kdybyste této hoře řekli: ‚Zdvihni se a vrhni se do moře‘ – stane se to. 22A věříte-li, dostanete všecko, oč budete v modlitbě prosit.“
Text kázání se z přečteného textu se zaměřuje především na verše 12-14
Milé sestry, milí bratři, milí náhodní čtenáři tohoto textu, Květná neděle je nerozlučně spjatá s Ježíšovým vjezdem do Jeruzaléma. Když se ovšem nezaměříme pouze na těch pár veršů, ale rozhlédneme textem kolem, možná vás tak jako mě zaujme příběh, který bezprostředně následuje po Ježíšově jízdě na oslátku za jásotu davů.
Jednak je to Ježíšův konflikt s prodavači a jeho rozzlobení na fíkovník - to jak se tu projevuje vedle božství i jeho lidství. Ani on nebyl stále v poloze pokoje, klidu a laskavosti, ale dokázal se v jednu chvíli rozlítit a zlobit a následně zase uklidnit, šířit pokoj, způsobovat uzdravení. Jak dobře známe u sebe, že nejsme schopni být stále laskaví a pokojní! Zvláště pod vlivem kritické situace. Ta tehdy nastávala i pro Ježíše v Jeruzalémě, konflikty v chrámu, hlad, stres, vyčerpání, hrozba smrti. Asi je nepohnutelná laskavost a klid prostě přirozeně nedosažitelná meta a i k „boží povaze“ patří také jiné polohy. Možná se pro svá rozčilení nebo obavy nemusíme vždy tolik rmoutit a sebemrskačsky kritizovat. Zřejmě záleží na tom, čím jsou způsobena a zda trvale potlačují naše jiné vlastnosti a ctnosti či ne. A tu jsme u té druhé zajímavé věci – u Ježíšových zázraků.
K biblickým divům míváme rozporuplný vztah. Na jednu stranu nás fascinují. Líbilo by se nám dokázat alespoň něco z toho, o čem v Bibli čteme. Možná si to dokonce někdy promítáme před očima. Jak by se na takový námi provedený zázrak druzí asi dívali? Současně nás asi biblické divy také naplňují rozpaky a pochybnostmi. Říkáme si: To přeci není možné, to jsme nikde neviděli ani nezažili! Ježíš se rozhodne uzdravit a slepí vidí a chromí chodí! A povzbuzuje na mnoha místech i své učedníky, že i oni dokážou nemožné, když budou mít dost velkou víru.
Není to tak, že po divech prahnou hlavně lidi, kteří jsou tak trochu líní, nebo ze všeho nejraději jenom sní? Je tak příjemné, představit si, jak po vyslovení zázračné formule
bude všechno tak, jak bychom si přáli! Bez námahy, rychle, bezpečně, to by byla paráda! Známe to i z pohádek - stoleček se sám prostře, hrnek sám uvaří skvělou kaši, z oslíčka se vysype hotovost a obušek spravedlivě potrestá všechny ty, kdo nám pijí krev. Ale biblické zázraky nejspíše nechtějí naši fantazii povzbuzovat k nesmyslným obrazům. Divy, které bibličtí autoři zaznamenávají, mají jednoho společného jmenovatele. Tyto divy slouží! Nejsou dělány jen tak pro efekt. Vždycky vracejí stvoření jeho původní polohu. Nemocnému přinášejí zdraví, hladového sytí, posedlého zbavují prokletí, zemi vydávající nadarmo sílu k růstu neplodného stromu zbavují této zátěže. Tak to známe z Nového i Starého zákona. Ale biblickým divem je každý pohyb, při němž se člověk přestává zhlížet sám v sobě a otevírá své srdce pro druhé. Máme k tomu každou chvíli příležitost a ani nemusí zrovna probíhat virová pandemie. Biblickým divem je, když člověk překračuje svůj vlastní stín a činí věci, z nichž mu nekyne osobní prospěch. Kdykoli se s takovými projevy setkáme, máme co do činění se zázrakem, za kterým stojí sám Bůh.
Náš život se ovšem odehrává většinou v docela nezázračných rovinách. Když jsme nemocní, sebereme se a jdeme k lékaři nebo si vezmeme prášek. Málokdo se do hloubky zamýšlí nad širšími příčinami nemoci. Když potřebujeme peníze, vybereme si je z bankomatu. Ne každý se do hloubky po každé zamýšlí, za co a kolik vlastně utrácí a je-li to nezbytné. Když se chceme prosadit, uděláme si místo třeba i lokty nebo poukazováním na své zásluhy. Ale zamýšlíme se, jestli to je zapotřebí a k čemu to je? Když se chceme zbavit problémů, vezmeme si prášek, jdeme spát případně obojí. Když ztratíme ideály, které jsme měli v mládí, obrníme se cynismem. Do jisté míry to funguje a my přežíváme. Taková životní praxe však skutečnou spokojenost většinou nepřináší. Jako bychom ustrnuli na jednom místě; jako by se v našem životě nic moc neměnilo.
Tuto neděli čteme do naší zvláštní situace izolace o slepých a chromých, kteří také ve všednosti svých dnů jenom tak přežívali. Najednou se však rozhodli s tím něco dělat. Přistupují k Ježíši a dávají mu najevo, že touží po tom, aby do jejich bezútěšné a statické všednosti vstoupila jeho zázračná, proměňující moc. Nevěděli, co všechno to pro ně bude znamenat, ale rozhodli se to zkusit. Evangelista komentuje důsledek tohoto jejich počínání slovy: a on je uzdravil. Vrátil je z jejich vegetování zpátky do života. Způsobil, že přestali myslet na nějaký brzký konec, ale zase dostali chuť žít, pro někoho žít. V prvé řadě samozřejmě pro toho, kdo je takto proměnil, ale spolu s ním i pro ty, které měli kolem sebe a přestali je už vnímat, vidět. Před každým, kdo takto přistupuje k Ježíši, se otevírá prostor mnohých divů!
Děti, které upřímně a bez vedlejších úvah ve své spontaneitě v chrámě volaly: „Hosanna Synu Davidovu“, to dosvědčují i těm, kdo sledovali proměnu, která se slepými a hluchými udála, ale pýcha jim bránila tomuto zázračnému dramatu přitakat. Velekněží a zákoníci dobře vidí, jak slepí prohlédli a chromí se stavějí na nohy. Přesto však Boha nevelebí a vůči Ježíši jsou stále bojovně naladěni. To proto, že jej prostě nechtějí vnímat jako toho, kdo přináší spásu. Pro ně je to ten, kdo rozvrací staré pořádky, který jim teď ze „spodiny“ dělá konkurenty. Vždyť slepí byli vždycky slepí a chromá chromí! Tak proč na tom cokoli měnit, to je v pořádku, to je chod světa. Mohl sis ty divy ušetřit.
Pro sebe středné a se sebou spokojené velekněze a zákoníky je Ježíš, který sám pomáhá, rouhačem. Pro slepé a chromé, kteří se mu ve své lidské bídě dávají všanc, je Ježíš Božím nástrojem. Tato odlišnost přístupů je důležitým východiskem, které má při zrodu víry zásadní roli. Člověk může slyšet i ta nejmocnější slova a být svědkem nejpozoruhodnějších divů a přesto může zůstat vně. Je to tehdy, když je zaměřen na sebe sama a své vlastní postupy, když už nebo když ještě - nic nečeká. Když má dojem, že se ho tato slova a tyto události netýkají, že se bez nich obejde, že v jeho životě stejně nic nezmění. Ten, kdo touží, očekává, a uvědomuje si svou lidskou křehkost, reaguje právě opačně. Ten je stále otevřený, vnímavý. U toho každé laskavé slovo a každý dobrý čin mají šanci dopadnout na úrodnou půdu.
Pro setkání člověka s Bohem není důležitá vzdělanost ani velkolepost chrámu. Tato představa byla omylem tehdejší chrámové elity a tato představa někdy postihuje i život sborů v naší církvi. Dnešní zvláštní situace, kdy nemůžeme dále praktikovat běžný církevní provoz, nám nabízí nevidět to pouze jako překážku a problém, ale i jako možnost k něčemu novému. K autentickému setkání Boha s člověkem dochází tam, kde si člověk uvědomuje svou nedostatečnost, kde mu tato jeho nedostatečnost vadí, ale kde touží po Božím doteku, chce být jí zbaven. Velekněží a zákoníci se pokoušeli Boha pochopit. Slepí a chromí, o kterých se od evangelisty dozvídáme, se Boha chápou. Popadají ho v Ježíši Kristu za ruku, vtahují ho do svého života a on je v reakci na to proměňuje a nese. Toto je víra! Z naší lidské strany nepředpokládá žádné zázračné projevy. Jen důvěru, spolehnutí a odvahu rozhodnout se a jednat. Bůh se pak postará o to, co bychom svými silami nedokázali.
Kdo spolu s nemluvňátky a kojenci chválí Syna Davidova, předchází na cestě do Božího království moudré tohoto světa. Ti sice stále - tak jako velekněží a zákoníci - studují a rozšiřují si obzor - to je v pořádku - ale uvnitř se nemění. Jsou pořád stejně namyšlení, stejně zahledění do sebe, a proto jsou pořád i stejně slepí, chromí, neoblíbení a nepřijímaní. Kdo má víru, kdo nespoléhá jen sám na sebe, ale to podstatné v životě očekává od vedení Boží rukou, kolem toho se dějí divy. Ne takové, které podporují lidskou lenost. Ani ty na efekt, k nimž se sbíhají zvědavci. Divy, které se dějí kolem upřímného a otevřeného srdce, vracejí Božímu stvoření jeho původní podobu.
Modlitba: Pane Bože dej, ať nás víra neopouští a do naší bezútěšné a deprimující rutiny a problémů jejím prostřednictvím vstupuje krása a Tvá zachraňující moc! Amen.
Píseň: 327 Náš pastýř, věrný Boží Syn
Přímluvná modlitba: Po každé prosbě se můžete připojit ve svých srdcích voláním „Pane, smiluj se!“
Pane Ježíši Kriste, děkujeme Ti, že nám nabízíš své evangelium. Působí v našem životě divy. Vyvádí nás z naší rezignovanosti a způsobuje, že hledáme naplnění své nejvnitřnější podstaty, tvého obrazu o tom, kým bychom mohli a měli být. Čím jsme Ti blíž, tím více se stáváme sami sebou. Čím jsme Ti blíž, tím méně je ve světě slepých, chromých a všelijak jinak trpících. Podpírej nás na této cestě hledání tvé vůle. „Pane, smiluj se!“
Pane Ježíši Kriste, prosíme, vracej do života ty, kdo jsou z něho vyřazení, ať nemocí, ať svými postoji, ať svým krunýřem, kterým odrážejí všechno lidské teplo, které se jim nabízí. Dávej nám schopnost rozpoznávat, kde a jak můžeme takto „vyřazené“ vtahovat zpátky do života. Pane, smiluj se!
Prosíme Tě, Pane, abys nedopustil, abychom se my takzvaní „vzdělaní ve víře“, teologové a církevní představitelé posmívali maličkým, ale ať vždycky stojíme na straně upřímné, i když třeba i trochu naivní víry. Prosíme za bratry a sestry, kteří působí ve staršovstvech, seniorátních výborech, na synodní radě, v ekumenické radě církví i v jiných společenstvích víry. Ať jsou ve svých funkcích otevření a mají z tvého Ducha posilu a moudrost. Pane, smiluj se!
V těchto dnech Tě, Pane, zvláště prosíme za všechny, kdo byli postiženi světovou pandemií coronaviru, přišli o práci, blízké, o klid a nemají čím zajistit a podpořit své zoufalé rodiny. Prosíme i za ty, kdo jim pomáhají, za hasiče, policisty, zdravotníky, psychology a mnohé dobrovolníky, kteří přiloží ruku k dílu nebo jsou hotovi k naslouchání a povzbuzení. Pane, smiluj se! Společně tě pak voláme modlitbou, ke které nás vedl sám náš Pán: Otče náš...
Poslání: Máme proč se rmoutit, a přece se stále radujeme; jsme chudí, a přece mnohé obohacujeme; nic nemáme, a přece nám patří vše. (2. Kor 6,10)
Požehnání: Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. Amen
Píseň: 549 Chvaliž Hospodina, slávy vždy Krále mocného
Magdaléna Trgalová
